9.kapitola - Vzpomínka na Řím

vloženo: 29.06.2010   
počet zobrazení:   

   Foxy Ludwigovou neochvějně tvrdou vůlí přece jen malinko otřásla, na druhou stranu to pro něj znamenalo i jistou formu vítězství. Měl pravdu, je příslušnicí jeho národa, ale i tak to na věci vůbec nic nemění. Podřídila se Spojencům, nevyvázne, ať se bude snažit jakkoli. Rozhodl se ji znovu potrápit, jen ať pozná, že s ním neotřese nic.

   Blonďatá byla vyčerpaná, o tom nebylo pochyb, přesto se to snažila pečlivě skrývat. Další náhlé přepady jí silně otřásly, proto nashromáždila dost těžkých předmětů pro případ, že to ten zabedněný mezek zkusí znovu. A pak se dveře začaly opatrně otvírat.
   „Ani krok, ty mizero!“ vřískla a sáhla po „zbrani“.
   „Já jsem přece nic neudělal!“ bránil se Feliciano a otevřel dveře dokořán.
   „Aha, to jsi ty,“ vydechla Foxy a svalila se na postel. „To ten… ten chlap! Pořád sem chodí, v každou možnou i nemožnou hodinu. Nepomůže, když se schovám, vždycky mě najde. Už mi docházejí síly, už prostě nemůžu dál!“
   „Ale on není zlý,“ odporoval jí mladý Ital. „Včera se sem přišel podívat a poslouchal, jak krásně zpíváš.“
   Zarazila se. Hm, nejspíš už zná část pravdy, tedy dobrá, tohle už před ním tajit nemusí. Pochybovala o tom, že to něco změní na jeho rozhodnutí.

   Amerika zaklepal na dveře bratrova pokoje. Uvnitř bylo ticho. Vzal za kliku a vešel. Proplížil se téměř bez zavrzání podlahy až k jeho lůžku. Ztěžka oddechoval, křečovitě si držel polštář pod hlavou a zdál se nebýt úplně ve své kůži.
   „Anglie?“
   Naklonil se mu až těsně k uchu. Považoval ten zvuk za otravné bzučení mouchy, která mu v noci nedala spát. Popaměti se rozmáchl a zpozorněl, když se ozvalo zadunění společně s výkřikem: „Au! Můj nos!“
   Rychle si promnul oči a podíval se na druhou stranu postele. „Alfréde! Proč mi lezeš do pokoje?“
   „No, já… donesl jsem ti novinky,“ úpěl Amerika a držel si nos, přes který právě dostal. „Volal nám Rusko. Říkal, že se Číně podařilo zjistit, že Japonsko se příliš nezajímá o žádné spojenecké tajné složky. A… že prý nás teď jeho přítel nějakou dobu nechce vůbec vidět.“
   To Anglii udivilo ještě víc. Čína byl vždycky zvyklý jednat sám za sebe. Proč najednou posílá zprávy po Ivanovi? Je to jen krytí ke zmatení nepřítele? Nebo je v tom něco víc?

   Německý velitel procházel sklad s potravinami a došel k překvapivému zjištění, že zásoby se tenčí. Rozhodl se, že osobně zjedná nápravu, ale předtím musí dořešit ještě jistou záležitost. Posunul si čepici ještě trochu nahoru, zastrčil zbraň za opasek a vyšel po schodech.

   Itálie byl veselý patron. Foxy se zdálo, že ho nerozhodí skoro nic. Právě spolu odstoupili od okna, kde pozorovala, jak v jedné ruce drží papír, zatímco druhou po něm kmitá tužkou.
   „Takhle ta krajina vypadá ještě nádhernější, když se dá na ni dívat takhle zblízka,“ poznamenala dívka uznale.
   „To mě naučil dědeček Řím!“ pochlubil se Feliciano. „On tak hrozně rád kreslil. A… měl rád krásné ženy. Líbila by ses mu.“
   „Já?“ Foxy se zastyděla. Sukni měla tak potrhanou, že už vůbec nešlo určit její původní tvar, modrá uniforma německého důstojníka už teď také vypadala všelijak. Zvlněné vlasy trčely do všech stran. Když se tak na sebe dívala, vůbec si nepřipadala krásná.
   „Děda Řím miloval zpěv a tanec. Umíš tančit?“
   „No… jestli jsem ještě všechno nezapomněla. Dost dlouho jsem žila na ulici, tanec mě živil,“ vysvětlovala mu. Pak se zamyslela. „Dobrá, zatančíme na počest tvého slavného děda, ale vezmu si na sebe alespoň tu zástěru. Takhle to vypadá vážně hrozně.“

   Itálie se pustil do zpěvu, z pokoje se ozývalo podupávání. Tyhle zvuky Ludwiga donutily zastavit se a poslouchat s uchem přilepeným na dveřích.
   „Jé, to je krása! Kéž by tu teď mohl být děda Řím!“ jásal Feliciano a tleskal.
   Blonďák se otřásl. Vzpomínal na Římskou říši nerad. Jistě, byl to skvělý vojevůdce a muž, kterého nesmírně obdivoval, ale… dávné nečekané setkání s jeho hrdinou jím přece jen trochu otřáslo.
   Zvědavě nakoukl dovnitř, jako když se zloděj vkrádá do domu, aby zjistil, zda je vskutku prázdný, nebo na něj nalíčili past. Přehlédl rozesmátého Feliciana a jeho pohled spočinul na dívce ve špinavé zástěře, jak se nechává unášet proudem neslyšitelné hudby a neviditelných hudebních nástrojů. Když ho spatřila, na okamžik ztuhla, pak se rychle přikrčila za rohem postele a vyplašeně na něj zírala.
   Předstíral, že si jí vůbec nevšímá. „Itálie, docházejí nám zásoby. S tím, co máme, ještě chvíli vystačíte, zatímco budu obstarávat nové. Nechám vás oba hlídat, nechci, aby se tu v mé nepřítomnosti dělo cokoli nekalého. A když už jedu za Roderichem… nechtěl bys mu něco vzkázat?“
   Feliciano se setkal s Ludwigovým tvrdým pohledem, potom zabloudil k nahromaděné hromadě polštářů, kde stále ještě byla primitivní cedulka se jménem představitele Rakouska, pak rychle uhnul pohledem a zamumlal: „Ne… nic vyřídit nechci.“
   „Dobrá. Uvidíme se brzy, Itálie.“

   Po jeho odchodu byla Foxy zaražená. Nevěděla, zda se má smát nebo složit hlavu do dlaní. Už dlouho přemýšlela o tom, že někam pošle vzkaz, jenže i teď se to zdálo nemožné. Musela by udat nějakou adresu… a na to by mohli přijít. Ne, je to příliš riskantní. Není způsob, jak o sobě dát vědět, dá se jen čekat a nepropadnout zoufalství.
   „Co se stalo?“ Mladý Ital ji objal. Vykašlala se na všechno předstírání a rozvzlykala se. V něm měla oporu. Když tu byl tenhle klučina, on si netroufl udělat jí nic zlého. Pevně ho k sobě přitiskla, opětoval její objetí.

   Mladý Němec si vzal jednu ze svých lepších košilí, dopnul kalhoty, protáhnul jimi pásek a vyrazil na cestu. Vzpomínky na společné soužití jeho a Rodericha se nedaly jen tak vymazat z hlavy, proto byl nesmírně rád, že se tehdy osvobodil a mohl žít sám, ve svém vlastním domě. Rakousko se vždycky choval tak neuvěřitelně panovačně, a i teď před ním práskl dveřmi, než opatrně vykoukl malým okénkem ven a zase je otevřel.
   „Tebe do svého příbytku vpustím rád,“ řekl místo omluvy a poodstoupil.
   Ludwig netušil, co měla znamenat ta náhlá odtažitost, ale brzy se to měl dozvědět, vlastně hned, jak za ním zapadly dveře.
   „Snažně tě prosím, abys sem už neposílal svého otravného bratra. Neustále si ze mě utahuje, že jsem se schovával pod sukně holce, a já už to nemíním dál snášet!“
   Blonďák si povzdychl. No jistě, takže Gilbert zase řádil. Ani ho to vlastně moc nepřekvapovalo. Ti dva se nemuseli ani cítit. Byla vážně chyba posílat sourozence pro zásoby. Zásadovému perfekcionistovi Roderichovi, zatvrzelému aristokratovi, se nikdy nebude zamlouvat poněkud lehkovážný provokatér Prusko, nehledě na to, že tihle dva se chtěli pobít už dávno.
   „Nemusíš mít obavy, dnes jsem přijel sám,“ nadhodil Ludwig opatrně, ale Roderich s takovou odpovědí vůbec nebyl spokojený.
   „Já se tvého bratra nebojím!“ vyštěkl ostře.
   Ludwig si povzdychl. Tušil, že to tak dopadne. Ale Rakousko se stejně neuměl zlobit moc dlouho.
   „Mám ti uvařit čaj?“
   „No. Nemůžu tu být moc dlouho, v zemi jsou nepokoje. Zdržím se do rána a pak zas odjedu.“
   „To je rozumné,“ přitakal jeho hnědovlasý společník a zamyslel se. „Válka se teď nevyvíjí právě dvakrát příznivě, že?“
   „Jsme připraveni to skóre zas obrátit. Není třeba se předčasně strachovat,“ mávl rukou blonďák a škodolibě dodal: „Jestlipak víš, že Itálie si udělal polštář s tvým jménem a buší do něj, když má vztek?“
   Rakousko v klidu upil z hrnku. „To mě nepřekvapuje. Víš, že když byl malý, kradl nám v domě jídlo, jakmile jsem se k němu otočil zády? Býval to vychytralý zlodějíček. Představa, že bych ho měl živit ještě teď, je… vyloženě otřesná.“
   Ludwiga to rozesmálo. Nikdy si nepřipustil, že by s Itálií měl kromě něj problémy ještě někdo jiný. „Alespoň mu nemusíš tahat z pusy obrácené granáty,“ dodal na vysvětlenou.

   Zelený drak starostlivě sledoval Čínu, která mu usnula na hřbetě. Právě dokončila hovor s Ivanem Braginskim a zřejmě jí z toho nebylo právě volno u srdce. Rád by jí nějak pomohl, ale mohl jen odhadovat, co ji trápí. Přišla, klekla si a zmáčela mu šupiny obrovskými slzami.
   „Wang, no tak, svěř se příteli,“ domlouval jí.
   Wang, to bylo jméno, které se jí kdysi tak zalíbilo, že se rozhodla, že si ho nechá. Co na tom, že bylo mužské, jí to nevadilo. Nerad viděl, jak se jeho malá holčička trápí. Zatímco ostatní přijímali od svých nadřízených příkazy, on, velký čínský drak, jí dával jen dobré rady. Každé z rozhodnutí bylo jen její. Nakonec byla samostatnější než všichni ti muži okolo ní.
   Malinko se zavrtěl, podařilo se mu ji probudit. Stočil k ní pohled, upřela na něj uslzené oči. „Chci, abys mi řekla, co se stalo!“ Nežádal, poroučel, tomu se nedalo odporovat.
   „Oni… to ví,“ zajíkla se.
   „Mají důkaz?“ zeptal se drak věcně.
   „N… ne,“ zavrtěla Čína zvolna hlavou.
   „Pak není třeba zoufat. Musíš si odpočinout a nabrat síly. Jste ve válce a tvoji spojenci na tebe spoléhají.“
   Přikývla a ve tváři se jí mihl náznak úsměvu. „Máš pravdu. Teď musím být silná!“

   Foxy byla ráda, že ten lump bude alespoň na pár hodin pryč. Mohla by si konečně pořádně odpočinout. Za chvíli Feliciano donese večeři, mezitím vyhlížela z okna a pozorovala hemžení v křoví. Ať tam stál kdokoli, neuměl se pořádně schovat. Nuceně se usmála, každý její úsměv teď byl jen maska. Otřásla se, venku začínalo být chladno. Ráda by věděla, jak dlouho už nedobrovolně žije v tomhle velkém domě. Čas tu plynul tak strašně pomalu. Kdyby měla rodinu, možná by jí právě teď dávali tiché sbohem. Jenže to se nestane, protože o všechny přišla. A je to jenom jeho vina!
   Sáhla po jedné z dřevěných hraček, kterou vyhrabala už dávno z útrob té zpráchnivělé skříně, a mrštila jí z okna. Okamžitě zaslechla střelbu a dívala se, jak drobné jiskry a spálené dřevo dopadají k zemi.

   Večeře byla vydatná, Itálie byl opravdu výborný kuchař, už dlouho nic tak dobrého nejedla. Zůstal s ní pak, lehl si do její postele. Nechtělo se jí ho vyhánět. Opatrně se zvedla a přikradla se ke dveřím, ale bylo nemožné je otevřít, byly zamčené a stála před nimi hlídka. Nechtěla se vracet. Lehla si na zmuchlanou peřinu opřenou o skříň. Vztekle do ní praštila a pak se na ní stočila do klubíčka. Feliciano už dávno spokojeně spal, měla by taky zkusit usnout.