4.kapitola - Ve vlastních řadách

vloženo: 29.05.2010   
počet zobrazení:   

   Amerika váhal, zda by měl vejít do pokoje, kde se Arthur právě vzpamatovával z kocoviny. „Už je ti líp, bráško?“
   Přikývl. „Měl jsi pravdu, trochu spánku mi prospělo. Sledoval jsi Zprávy?“
   „Jo, díval jsem se. Francie říkal, že měli nějaké nepokoje na hranicích, ale Německo se teď prý neodváží vystrčit nos z domu.“
   Blonďák v zelené uniformě si vzdychl. „No, aspoň něco. Víš, v noci jsem o tom všem dost přemýšlel. Musíme to zmizení zachovat v tajnosti, chápeš? Foxy dostal do rukou nepřítel, a když ho upozorníme, že spojenecká aliance není klidná, využije to proti nám. Budeme se držet našich plánů, ale přitom budeme pátrat. Nevzbudíme podezření. Možná… některá z těch zemí, které se nepřidaly ani k jedné straně, mohla změnit názor.“
   „Myslíš, že se objevil zrádce?“ podivil se Alfréd a podrbal se na hlavě.
   „Ano, přesně to si myslím. Jsme skoro u cílové pásky, ale někdo nás úmyslně zdržuje. Zjistím kdo a potom si ho podám!“ Sáhl po hrnku s čajem a ještě horký ho do sebe obrátil. „Vezmi telefon a spoj se s Ivanem. Jsem si jistý, že Rusko bude mít nějaké zprávy.“ Amerika kývl a sáhl po telefonu.
   „Braginski!“ ozval se zvučný hlas.
   „Asi jsem si spletl číslo,“ zamumlal rozpačitě hnědovlasý mladík s brýlemi. „Hlásí se mi nějaký pan Braginski.“
   Vzteklý Arthur mu vytrhl sluchátko z ruky. „To je přece Ivan! Ivan Braginski. Kdy už si to konečně zapamatuješ?!“ Přiložil si sluchátko k uchu. „Ahoj, Ivane, jak se máš? Promiň za ten zmatek, ale Amerika zase zapomněl, jak se jmenuješ.“
   „Ó, to nevadí. Já a moje kamarádka mu to rádi promineme.“ Veselý hlas jejich společníka jim byl záhadou.
   „Ehm… kamarádka? A známe ji?“
   „Jistěé!“ zavýskl Rusko. „Přece mi nebudeš tvrdit, že neznáš kamarádku vodku?“
   Musel se zasmát, nešlo to jinak. „Aha, rozumím. Poslyš, máme tu takový menší problém…“ V rychlosti mu všechno vyložil. „Je to sice podřadná záležitost, ale díky tomu zmizení jsme odhalili, že se nás někdo snaží zdržet. Nikomu to neříkej, ale budeme pátrat dál.“
   „Áha, takže to vy jste mu překazili ten další plánovaný útok? Pěkně jste mu vyprášili kožich, dobrá práce,“ chechtal se Rusko do telefonu.
   Arthur se s ním rychle rozloučil a položil telefon. „Jestli ji má Německo, rád si zatančím na jeho hrobě.“ Pak střelil pohledem po bratrovi. „Ty už se zase cpeš hamburgery? Já se z tebe vážně zblázním! Ani tkaničky si pořádně zavázat neumí, ale praštěnejch nápadů má plno!“
   Takové nařčení se však Alfrédovi ani trochu nelíbilo. „Hej! Já si umím obouvat boty!“
   „Ty víš, jak jsem to myslel! A to ti brácha nebyl dost dobrej. Hlavně, že jsem tě pořád musel tahat z nějakejch malérů.“
   „Ale já chtěl nezávislost!“ ohradil se Amerika. „A vůbec… já se ti nedržím za zadkem!“ zlobil se.
   „Hm, to jistě. Právě jsem tě musel omlouvat, protože jsi mě ztrapnil před Braginskim.“
   „A to je kdo?“
   Arthurovi naběhla na hlavě žíla. „Ven!“

   Japonsko byl právě na odchodu, ale u dveří se střetl s Itálií. „Jé, ahoj, Japonsko! Ty jsi přišel na návštěvu?“
   „Právě odchází,“ oznámil mu Ludwig a vyčkával. Z předchozích zkušeností věděl, že ani tenhle hovor nezůstane bez pointy.
   „Vracím se domů. Nemám čas zabývat se malichernostmi,“ odpověděl mu černovlasý.
   „Aha. A víš, že máme novou kamarádku? Ale Německo ji chce zastřelit!“
   Mladík v bílém se zatvářil soucitně a jeho slova směřovala k Ludwigovi. „Měl bys více myslet na to, že malé děti potřebují spánek.“ Pak vzal za kliku a vyšel do noci.
   Blonďák se uchechtl. Jistěže tu narážku pochopil, stejně jako to, že Itálie má teď v hlavě mnohem větší zmatek než předtím.
   „Víš, Feliciano, Japonsko je na mé straně. Tahle holka nás dostala do situace, ve které teď jsme.“ Na chvíli se odmlčel, pak se zamračil. „Mimochodem… kam neseš ty těstoviny?“
   „Já… dostal jsem ještě hlad,“ odpověděl vyhýbavě. Koutky úst mu malinko zaškubaly. Trénovaný Ludwig už věděl, že tohle dělá vždycky, když lže. „Dobře. Tak si hlavně dávej pozor, aby ti nebylo špatně,“ dal mu dobrou radu a nechal ho být.

   Alfréd nechal bratra na pokoji celé dopoledne, s mimozemšťanem jménem Tony řešili „malicherné hlouposti“, jak by to nazval Arthur. Když však udeřilo poledne, řekl si, že by se po něm přece jen měl podívat.
   „Ty se na mě zlobíš?“ zavolal na zamčené dveře. Knihovna by byla to poslední místo, kde by ho napadlo hledat, jenže nikde jinde nebyl.
   „Proč bych měl ztrácet čas takovýma pitomostma?“ ozvalo se a pak se dveře otevřely.
   „Co jsi tady dělal?“ podivil se Amerika a přehlédl navršené desky na stole.
   „Hledal jsem informace. Chci zjistit, s jakými zeměmi Mocnosti osy udržovaly hodně dobré přátelské vztahy. A tam pak udeříme!“
   „Hm, bereš to vážně. Chceš hotdog?“ Přikývl. Nebude přece zastírat, že má hlad.

   Foxy točila vidličkou a nabírala si jídlo. „Hm, výborné těstoviny. Vařil jsi je sám?“ Horlivě přikyvoval a zářil blahem, když se na něj usmála. Tentokrát si Ludwig dával dobrý pozor, aby ho ani jeden z nich nezahlédl. Chtěl mít jasno v tom, co se v jeho domě děje. Feliciano právě jejich vězenkyni sděloval velice zajímavé věci.
   „Já jsem je slyšel, víš? Oba se opravdu moc zlobí. Chtějí tě zastřelit.“
   „To se dalo čekat,“ vzdychla. „Udělala jsem ošklivé věci, jejich hněv je oprávněný, ale já toho nelituju. A ty se kvůli tomu nesmíš trápit. Mně to nepomůže a tobě to uškodí.“
   Mladík v modré košili se zamyslel. „Já jim to nedovolím! Jsi moje kamarádka.“
   „Uhm?“ Německo se musel přitisknout blíž ke zdi. Tohle tedy skutečně vypadalo na rebelii. I když… Japonsko měl v jedné věci určitě pravdu. Tu holku nikdo nesháněl, to jim dávalo čas. Opatrně se odplížil, už měl plán.

   Amerika s nevolí pozoroval kus papíru, který před něj Anglie položil. Vypsal si na něj všechny země světa (kromě sebe, samozřejmě) a odškrtl si Rusko.
   „Hej a o mně si snad myslíš, že jsem tě zradil?“
   Arthur se uchechtl. „Ne, ale chtěl jsem si počkat na tvůj výraz.“ Odškrtl další položku na seznamu.
   „A proč tam máš Sealand? Copak by ten malej prcek mohl někomu donášet?“
   „To nikdy nevíš. Kdyby mu někdo z Mocností osy nabídl výhody, které mu upíráme, tak… kdo ví, co by se nakonec mohlo stát.“
   „Jo, teď když to říkáš, dává to smysl.“
   „Dobrá, tak mě teď nech pracovat a v pět mi sem dones čaj.“

   Zaclonila si oči, když jí posvítil do obličeje. „Co?“ Rozkašlala se a couvla.
   „Doprovodíš mě ven.“
   Vzdorovitě zatnula ruce v pěst. Pamatovala si, co jí prozradil Feliciano. „Nikam nejdu,“ vydechla a zapřela se rukama o zeď.
   „Žádné řeči!“ rozkřikl se a chytil ji. Vytáhl ji na nohy a posvítil do obličeje. Kdyby to bylo za jiných okolností… ale musel připustit, že je pěkná. Chtěla se bránit, ale sotva se udržela na nohách. Nedalo mu moc práce vytáhnout ji na chodbu.
   „Tam na druhém konci mi něco spadlo. Seber to a přines sem.“ Neochotně vykročila, přitom se přidržovala zdi. Chůze jí dělala potíže, ale neustále se ohlížela přes rameno. Ne, neměl zbraň, alespoň žádnou neviděla. Když došla k cíli, opatrně se sehnula a obhlížela podlahu. Viděla, že z ní celou dobou nespustil oči.
   Chápu. Je to jen další způsob, jak mě ještě víc ponížit. Obrátila se k němu. „Nic tu není,“ řekla pomalu.
   „Tak pojď zpátky,“ přikázal jí.
   Zalykala se vzteky, ale zůstala stát. Došel k ní a chytil ji za ruce, chtěla se mu vysmeknout. „Je mi jedno, že jsi Německo! Jestli ti tak strašně vadí moje přítomnost, tak to skonči! Ušetříš si nervy!“
   Je až neuvěřitelně temperamentní! Možná má za sebou sparťanskou výchovu, blesklo mu hlavou. „Uvidíme, kdo z nás dvou se dřív vzdá. Budeš mě prosit, abych ti vpálil kulku do hlavy.“
   Dívala se na něj s opovržením. Pustil ji a ukázal na dveře cely s připomínkou, že když se jí nebude chtít, pomůže jí. Zaklela a vydala se ke své dece.