28.kapitola - Kamarádka do deště

vloženo: 20.12.2010   
počet zobrazení:   

   Ludwig navštívil bratra ještě téhož večera. „Šéf si mě pozval na kobereček,“ povzdychl si, když si k němu přisedl. „Nevypadá to vůbec růžově.“
   Gilbert pokýval hlavou. „No to víš, ten chlap umí zblbnout lidi, ale k ničemu kloudnýmu to nevede. A jestli to projedem a chytí nás, tak už nezvládnem obměkčit ani Francii. Čína nás nezná, Ivan se bude chtít mstít za každou cenu a Arthur je na tebe naštvanej už pěkně dlouho. Takže se budem muset bránit až do konce, protože si myslím, že už se těší na to, až nás rituálně obětujou a pověsí za nohy hlavou dolů z hradeb Berlína.“
   Německu přešel po tváři stín. „Jen plním rozkazy,“ ohradil se vzápětí.
   Gilbert si to ale nenechal líbit. „Houby plníš!“ setřel ho. „Akorát poskakuješ, jak ten kníratej píská. No jo, co se dá dělat. Ty jsi zbraň a já hlas lidu.“
   „Toho jsem si vědom,“ zabručel blonďák. „Mám si dát na tebe obzvlášť velký pozor.“
   Prusko se ušklíbl. „Tak hlavně vymysli, jak to udržet co nejdýl, protože tak jako tak z toho nevyváznem živý! Braginski si z nás udělá věšáky na kabát.“
   „A ještě o tom vtipkuj!“ rozčílil se Německo a pak raději obrátil list. „A je ti aspoň lépe?“
   „Jak mi může být líp, když mi tu neustále někdo dožírá?“ odpověděl mu otázkou. Blonďák se nad tím uchechtl. Že bratr neztrácí elán, bylo dobrým znamením.

   Zlomyslná Natalia včerejšího večera bedlivě sledovala celou hádku a rozhodla se Rodericha s Elizabetou ještě trochu potrápit. Pokynutím vojákům nařídila, aby se zajatci jeli vedle sebe. Oslovení se po sobě dívali zmateně, ale rozkaz slečny Natalie se rovnal svatému slovu.
   Elizabeta zpozorněla, když v jedné chvíli zaslechla dvojí koňské zafrkání. „Zase jsi mě přišla ponížit?“ zeptala se ostře a odpovědí jí bylo jen něčí nervózní polknutí. „To jsi ty, Roderichu?“
   „A… ano,“ povzdychl si mladý aristokrat a natočil hlavu jejím směrem. „Víš, to, co jsi řekla včera, bylo… hrubé.“
   Zaúpěla. „Já se teď nechci hádat!“
   Rakousko se ale nevzdával. „Jsi tak hrozně jiná. Někdy mě to až děsí. Je to nezvyklé… protože jsi dívka,“ začal opatrně.
   „No a? Bývaly doby, kdy se mě bál i Osmanská říše! Utekla jsem z ruského zajetí, nemusel jsi za mnou posílat Ludwiga!“
   „Elizabeto, to neř…“ V duchu už si odpočítával poslední minuty života, protože tohle strohé konstatování se nikdy nemělo dostat ven.
   „Místo, aby se postaral o nějakou záchranu, vyčetl mi, že jsem je chtěla zradit.“
   Zaslechla Rakušanovo zoufalé zalapání po dechu. „Tys… ty jsi zradila Německo?“
   „Ano a Ludwig na to přišel a sebral mi vládu nad zemí. A kdyby se Ivan nezachoval jako idiot…“ Hlas Maďarska nabýval na síle. Ani si nevšimla, že k nim přibyl další jezdec.
   „Přece sis nemohla myslet…“ Už i Roderich sbíral odvahu a jeho hlas se rozléhal údolím.
   „Udělala jsem, co jsem musela, kdy už ti to konečně dojde?“ vřískla Maďarsko a odfrkla si.
   Do jejich hovoru se vmísila Natalia. „No, na vás dvou je jasně vidět, že jste manželé.“
   „Nejsme manželé!“ odsekli oba popuzeně.
   „Náš svazek nikdy požehnaný nebyl,“ dodala Elizabeta na vysvětlenou, Roderich jen přikývl. Od té chvíle energická dívka a bezradný mladík zarytě mlčeli. Bělorusko jejich podivné chování přestávala chápat.

   Arthur unaveně položil sluchátko. Opět ho rozčílil ten domýšlivý Francouz. Co si o sobě vůbec myslí, že si z něho neustále jenom utahuje? Povzdychl si a postavil vodu na čaj. Připravil si dietní svačinu, nasypal si směs bylinek do hrnku, po chvíli ho ale odložil a vydal se za bratrem. Amerika už spal, oddechoval klidně a vzbuzoval dojem, že žádné starosti nejsou třeba. Chvíli se nad ním skláněl a pozoroval ho, než si k jeho posteli přisunul židli a v noční temnotě se ponořil do vzpomínek.
   Vracel se z náměstí a poškleboval se. Právě nabídl té mladé zlodějce vstupenku do nového života, ačkoli moc dobře věděl, jak bude tahle cesta trnitá. A ona netušíc nic zlého přijala. Když se pak doma bavil tím, že pro ni falšoval papíry o pobytu, říkal si, že na takovou lekci určitě v životě nezapomene.
   O pár dní později ji vyhledal a nechal pár dní bydlet ve svém domě. Dal jí nějaké peníze do začátku a naučil ji nová fakta z její minulosti. Z Elke Baumové, utečenkyně z Německa, se tak stala kadetka vojenské akademie s krycím jménem Foxy Adamsová. Ujistil ji, že vše bude v pořádku, ale podvědomě cítila, že je to spíš jen konstatování. Kdyby ho odmítla, určitě by ji brzy chytil některý z policistů, co se teď tak rádi potulovali po ulicích majestátního Londýna.

   Arthur utajil existenci té dívky před celým světem, bylo to přece tak nedůležité. Dokud nezačaly opravdové boje s Mocnostmi osy, mohl v ústraní vyřizovat papíry a každou volnou chvíli trávit v přestrojení na akademii a se škodolibou radostí pozorovat, jak to blonďaté děvče válčí s důstojníky.
   Postupem času ale pochopil, že Foxy není proradná tulačka z ulice, ale zoufalá mladá žena, pro niž byl útěk tou poslední možností, jak přežít. Jako mladý vojín Tim jí začal pomáhat, až nakonec mezi nimi vzniklo silné pouto. Tehdy vytušil, že je čas, aby začal s jejím výcvikem sám.

   Byla skutečně schopná, ke své nové práci se upnula tělem i myslí. A tehdy padlo to osudné rozhodnutí.
   „Elke… kdybych ti řekl, že když se budeš chtít pomstít Německu, umožním ti to, co bys mi odpověděla?“
   Položil jí tu otázku záměrně, ale nikdy by ho nenapadlo, jak zareaguje, že ho obejme a zašeptá tónem plným vděku jeho jméno. Jak moc si tehdy přál, aby odmítla!

   Eduard držel v ruce koště a poklízel v kuchyni. Občas zabloudil pohledem k šedovlasé dívce, která pro všechny připravovala oběd, čas od času se po něm ohlédla a rozesmála se. V těch posledních dnech byl v domě jménem Sovětský svaz tak božský klid. A když pak Estonsko skončil se zametáním, sebral z věšáku zástěru, omotal si ji kolem pasu a začal s utíráním nádobí, neznalo nadšení slečny Yekateriny mezí, a začala se smát ještě víc, když se k ní blonďatý mladík přitiskl zezadu a mokrýma rukama ji objal v pase.
   „Hm, jen aby vám to vydrželo, vy dvě hrdličky,“ povzdychl si Litva, který opodál látal pánovy ponožky. „Protože až se vrátí majitel tohohle domu, popřípadě jeho malá sestra…“
   Eduard nad tím mávl rukou a zadíval se na svou vyvolenou. „Náš vztah bude trvat, dokud to slečna Yekaterina dovolí,“ řekl se smíchem a něžně ji políbil, až celá zrudla.
   Právě v tu chvíli se dveře s hlasitým rachotem otevřely a dovnitř vešla paní domu a dva vojáci vedoucí válečné zajatce. „Katyusho! Jak mi tohle vysvětlíš?“ vřískla Natalia a upřela vražedný pohled na studem rudou dívku a na ruku, která se jí držela.
   „Já… já jsem…,“ dostala ze sebe Ukrajina plačky a Litva se pokusil něco říci, to už však dívka sebrala odvahu, která jí až do dnešního dne chyběla. „Já jsem zamilovaná. A Ivan to ví!“
   Natasha zalapala po dechu. „Za… zamilovaná?“ Pak se ale vzpamatovala. „Odveďte ty dva a ty mi uděláš čaj, Torisi,“ zavelela a dosedla na židli. Pak znovu krátce pohlédla na sestru a vzdychla si. „No, je dobře, že už jsem zase doma.“

   Foxy slíbila Felicianovi, že ho doprovodí do pokoje. Mladý Ital usnul rychle a dívce se už také začaly klížit oči. Nakonec se stulila k němu, ruku položenou na jeho zádech, neposlušné prameny jí padaly do čela. Ve snech se jí promítával celý její život.
   První dny na akademii byly peklem. Jako by se ti nováčci proti ní spikli, i když jí v tu chvíli vůbec nedocházelo, že by to mohlo být kvůli tomu, že je přistěhovalec z Irska. Jediný důvod, proč tenkrát neutekla, byl, že Arthurovi důvěřovala. Pomohl jí, chtěla se mu odvděčit, věřila, že do ní vkládá naděje.

   Jednoho dne už toho ale na ni bylo příliš. Běžela chodbou, hnala se k toaletám, když ji znenadání někdo pevně chytil oběma rukama.
   „Hej! Hned mě pusť!“ prskla zlostně a cizí hlas ji začal uklidňovat.
   „Co se ti stalo? Utíkalas, jak kdyby zrovna vyhlásili poplach.“
   Přestala sebou zmítat, chtěla si neznámého prohlédnout. „Už toho mám dost! Chovají se tu ke mně jako ke služce. Pane tohle a pane tamto… Mám po krk toho věčného kibicování!“
   „Tak proč jsi neodešla?“ prohlásil cizinec zvědavě.
   Dívka se zarazila. „Protože… jsem chtěla oplatit službu člověku, který mi zachránil život.“ Kdyby se na něho tehdy podívala, uviděla by, jak se chvěje.
   „Ale tady to neni tak zlý,“ řekl nakonec. „Hele, podej mi ruku. Naučím tě, jak tu přežít.“

   Toho zvláštního mladíka si oblíbila. Přitahovala ji ta tajemnost okolo něj. Jmenoval se Tim Becker a prý to byl sirotek. Nosil pořád na tváři důmyslně upevněnou škrabošku. Tvrdilo se o něm, že má znetvořený obličej. Vždycky, když mu ji chtěla sundat, hrozně zpanikařil a propaloval ji brčálově zelenýma očima. Prožili spolu hodně dobrého, několikrát mu pomohla, když se zasekl na překážkové dráze, a párkrát si dokonce společně vytrpěli i trest za neposlušnost.

   Byl to moc hodný mladík. Potom ho převeleli na frontu a už o něm neslyšela. O pár dní později ji vyhledal Arthur. Pamatovala si první slova, která mu tehdy řekla: „Proč jsi za mnou nepřišel?“ Tenkrát se nejdříve tvářil hrdě, ale pak se k jejímu velkému překvapení omluvil. Výcvik s ním byl tvrdý, ale přesto stále podvědomě cítila, že se ji snaží chránit, a věděla to s jistotou vždy, když se podívala do těch jasných brčálově zelených očí.

   Neklidně se ve spánku zavrtěla. Vzpomínky ji teď pronásledovaly čím dál častěji. Jakmile ale odezněla poslední, čekalo ji klidné a ničím nerušené usínání.