14.kapitola - Elizabeta

vloženo: 24.07.2010   
počet zobrazení:   

   Vysoká a štíhlá dívka s vlasy do půl zad a slušivým šedozeleným kloboučkem seděla na židli, hlavu položenou na zkřížených pažích. Válka ji ničila. Jistě, bývaly doby, kdy se do bojů sama (a s velkou radostí) vrhala, ale teď to bylo absurdní. Navíc sama sebe stále v duchu plísnila za to, že se nechala chytit.
   Jakmile se naučila jezdit na koni, vyjížděla stále častěji ven, někdy až ke hranicím. Její země na tom nebyla zas až tolik bídně. Navíc tak měla přehled o tom, co se děje v okolních městech.
   I toho dne si užila pocit z nádherné jízdy, než zastavila klisnu a chvíli ji vedla pěšky. Zaslechla v dálce hluk, přikrčila se za koňským hřbetem. Pak spatřila vztyčenou vlajku. „Zlatá hvězda v rudém poli. To jsou rudoarmějci!“
   Věděla, že se musí rychle vrátit a varovat vojsko. Nasednout na koně by teď však bylo příliš riskantní a dát se na útěk… nemusela by to stihnout včas. Chtěla se přiblížit k vhodnějšímu místu, ale to už vůdce vojsk Rudé armády nechal utvořit dvě řady, které se rozběhly rychle vpřed. Byl mezi nimi také jejich velitel. Právě ten ji chytil.
   „Maďarsko! Máme na sebe ale štěstí!“ rozzářil se, když ji pevně chytil kolem pasu.
   „Nemohu bohužel prohlásit to samé, Ivane Braginski,“ zasyčela zlostně a vší silou mu dupla na nohu. Povolil sevření, Maďarsko mu vyklouzla, ale v tu chvíli ji obklíčili vojáci a namířili na ni puškami.
   Chvíli ještě zlostně vrčela a propalovala pohledem všechny muže ve své blízkosti, pak ale kapitulovala. „Půjdu s tebou, když mi zaručíš, že nezaútočíte na mé muže.“
   „To ti slíbím rád,“ prohlásil Ivan se svým typickým úsměvem na rtech. Pomohl jí nasednout na koně a pak se vysoukal za ní. „Jedeme! Směr domov!“ zavýskl Braginski. Jeho vojáci zůstali na místech, měli své vlastní příkazy.
   Už v tom domě seděla hodně dlouho. Nestarali se o ni špatně, Ivan se k ní choval naprosto galantně až na to, že jí místo pitné vody nabízel vodku. Ona se však na něj neusmívala. Vždyť ji zradil!
   Uběhlo sotva pár dní od doby, kdy se oficiálně stala ruským zajatcem. Všichni ji tu bedlivě hlídali, přestože se mohla pohybovat po celém domě. Jednou nechal Estonsko pootevřené dveře, opatrně z nich vyklouzla a v obývacím pokoji pustila rádio. Zprávy, které slyšela, ji příliš nepotěšily.
   „Madam Elizabeto, kam jste zmizela?“ Když uviděl její pohled, automaticky o krok ustoupil. Maďarsko vypadala, že ho přetáhne po hlavě hned, jak k tomu najde něco vhodného. Uměl tyhle věci vycítit. „Pane Ivane! Pane Ivane!“
   Rusko se přiřítil až na třetí zavolání. Ťukl Estonsko do čela s připomínkou, jestli náhodou nechtěl vzbudit celý dům. Blonďák to zapřel a pokusil se mu vysvětlit, že slečna vyváděla psí kusy. Ta se teď obrátila přímo k vrchnímu veliteli.
   „Ivane Braginski, tys mě zradil! Dal jsi slovo, že nezaútočíte!“
   „Však jsme neútočili!“ bránil se Rusko. „Jenom obléháme.“
   Zaskřípala zuby. Hlavní město její země, Budapešť, je teď v obrovském nebezpečí. Než mu ale mohla říci něco od srdce, přiřítila se dovnitř další osoba. V ruce svírala vidle a na sobě měla zástěru. Vlasy jí přidržovala čelenka. Maďarsko si ji přísně přeměřila. Neznámá na ni krátce pohlédla a pak se obrátila k Ivanovi.
   „Bratříčku! Máme problém!“
   Její hlas zněl tak strašně naléhavě, ale bylo v něm i něco víc, protože Rusko řekl: „Opravdu to chceš udělat, Ukrajino?“
   „Ano! Chci být užitečná!“ vykřikla a pevně sevřela oběma rukama svoje vidle. „Prosím, dovol mi je vést!“
   Ivan se chvilku zdráhal, ale pak přikývl. Ukrajina se k němu vrhla a vší silou ho objala. „Dej na sebe pozor, sestřičko.“
   Maďarsko se odvážila něco říci, až když ta zvláštní dívka odešla. „Kdo to je?“
   „Ukrajina, moje sestra. Právě jsem jí svěřil velení vojsk na tvém území.“ Řekl to klidně a nenuceně, jako kdyby vyprávěl vtip. Elizabeta vraštila čelo, ale v duchu se jí přeci jen trochu ulevilo. Tahle ztřeštěná holka přece nemůže být dobrým vojevůdcem.
   Než podnikl Ivan Braginski oficiální krok a vypustil zprávu, že se Maďarsko ocitla v jeho rukou, vzal ji na meeting Spojenců.
   Otevřely se dveře a chvíli bylo ticho. Pak dovnitř vkročila dívka s nasupeným výrazem ve tváři a v šedozelené uniformě.
   Francie byl první, kdo povstal. „Jestlipak to není sama Elizabeta Héderváry? Má drahá, jsi rok od roku krásnější.“
   „Měl by sis nechat ty komplimenty pro někoho, kdo je poslouchá, Francisi. Jak určitě dobře víš, já nemám zájem!“ odsekla nenávistně, upravila si pod sebou polštář a posadila se. To už dovnitř vstoupil také Rusko, držel za ruku sestru Ukrajinu, která se před nimi trochu styděla.
   „Mám už delší dobu dojem, že tenhle vinař bere všechno,“ naklonil se k Elizabetě Arthur. „Mimochodem, rád tě zas vidím.“ Pak se obrátil k Rusku. „Mysleli jsme si, že si z nás střílíš, když jsi řekl, že Maďarsko padla do tvých rukou! Takhle jsme naposledy oslavovali, když se Francii, Americe a mně podařilo zajmout Itálii.“
   Ivan se potutelně usmíval. „Vlastně za to vděčíte tady mojí sestře Ukrajině,“ řekl a popostrčil ji dopředu.
   Čína na ni hleděl přezíravě, zato Amerika měl oči navrch hlavy. „Wow! To jsou ale bal…“
   Arthur k němu přiskočil, rychle mu zacpal pusu a odtáhl ho stranou. „Máš ty vůbec nějaké vychování?“
   „Ale… co jsem řek?“
   Zatímco se dohadovali, Maďarsko seděla a mlčela. Když se ujistila, že má opět plnou pozornost všech, začala svůj plamenný proslov. „Vůbec mě netěší, že jsem tady. Vy všichni válčíte, protože si potřebujete dokázat, že něco umíte. A já rozhodně nehodlám nechat svou zemi padnout!“
   „Já si nepotřebuju nic dokazovat!“ namítl Alfréd. „Jsem hrdina!“
   „Hlavně je to trouba,“ zabručel si Arthur pro sebe, pak svá slova směřoval k Elizabetě. „Opravdu je mi líto, že okolnosti našeho setkání nejsou jiné, ale v téhle pozici nebudeš moci svou zemi ochránit. Leda by ses k nám přidala.“
   Do toho mu však skočil popuzený Francie. „Nepřidal bych se k těmhle barbarům, ale je to pořád lepší, než se přidat k tomu pedantskému Němci, japonskému tradicionalistovi a hloupoučkému Italovi. Ze světa se dávno vytratila romantika…“
   „Mel si, co chceš, tady tě stejně nikdo neposlouchá,“ bručel Anglie a pak zkoušel znovu předložit Maďarsku svůj návrh. Ta ho však tvrdošíjně odmítala, což bylo také to jediné, co mohla v nastalé situaci dělat. Ani Spojenci totiž nevěděli všechno.
   Ten den musel být pro Ukrajinu zlomový, její první mezi tolika lidmi. Elizabeta jí to přála, ale zároveň měla vztek. Na sebe i na ostatní. Nemohla říci, koho v tu chvíli nenáviděla nejvíc. A když se tehdy po meetingu Spojenců vrátili sem, Ivan si k ní přisedl a začal se vyptávat.
   „Bývalas tak silná a nebezpečná. Proč ses nepřidala k nám?“ vybafl na ni.
   „Nejde to. Je mi líto, Ivane. Vůbec jsem nechtěla bojovat. Má země měla stát stranou. A vy jste všechny plány zkazili!“
   Rusko se shovívavě usmál. „Jistě, máš plné právo se zlobit. Ale pořád máš možnost přidat se k té správné půlce.“
   „Není to možné. Už dávno nejsem vůdkyní své země.“

   Ludwig si připravoval věci. Hodlal splnit slib daný Roderichovi, ačkoli měl mnoho důvodů, proč to neudělat. Nikdy mu totiž neprozradil, že je Maďarsko chtěla zradit. Když to zjistil, křičel na ni, zabral její území a dal jí jen iluzi svobody. Německo pečlivě kontroloval každý její pohyb. Její ztráta by pro Mocnosti osy byla těžká.

   Elizabeta se ve vzpomínkách vrátila zpátky do doby, kdy řekla Rusku pravdu. To zjištění pro něho muselo být kruté, ale nedával to na sobě nijak znát.
   Maďarsko sklonila hlavu a zavrtala zrak do země. „Dostal jsi kdysi dávno dopis. Vzpomínáš si ještě?“
   Rusko se snažil upamatovat. „Matně. Někdo z tvých šlechticů žádal o uzavření spojenectví za tvými zády, že? Podpis jsme luštili s Litvou asi tři dny.“
   Mladá žena pomalu zavrtěla hlavou. „Ten dopis nepsal žádný šlechtic. Byla jsem to já. Ludwig na to přišel a donutil vládu, aby mě přestala podporovat. Stali jsme se vazaly Německa a celou dobu jsme pod vedením Osy.“
   Braginski se nad tím zamyslel. „No ale… pak bys měla být ráda, že jsme tvou zemi přišli osvobodit.“
   „Ne! Ivane, musíš s tím přestat!“ Chytila se ho křečovitě za límec. „Proboha, zastav to!“
   Jistěže ji neposlechl, obléhání pokračovalo. Nemohla dělat nic, jen sledovat zprávy přes třetí stranu. Vzdychla a vlezla si do postele. Před očima jí probíhal celý její minulý život, až do okamžiku, kdy se prvně zaprodala.
   Seděla u stolu s prostým ubrusem. Naproti ní se roztahoval Gilbert, div si přitom nedal nohy na stůl. Už je to pěkných pár století, kdy na něj křičela, že jestli se ještě někdy přiblíží do její blízkosti a bude jí ničit hrady z písku, zadupe ho do země. Teď byli oba dospělí, i když to tak možná nevypadalo. Prusko vyrostl, zmužněl, přestože byl pořád stejně zbrklý. Ona vyrostla, zbraň používala už jen k obraně, a co bylo nejdůležitější… zamilovala se.
   Právě byl podepsán mír, ale nedopadlo to tak, jak si to představovala. A Gilbert to věděl.
   „Neodpustí ti. Necháš ho žít s vědomím, že se musel schovat holce pod křídla?“ dorážel na ni a ťal do živého.
   „Vrať Roderichovi kraje, které sis přivlastnil!“ syčela Elizabeta a propalovala ho pohledem.
   „Právě jsi podepsala mír, holčičko! Teďka už si nemůžeš vyskakovat!“
   Prskala a zatínala pěsti. Vadilo jí, že měl pravdu.
   Prudce odhodila peřinu, vstala a otevřela okno dokořán. Láska k Roderichovi jí přinášela jen potíže. Věděla to. Oba to věděli.
   Chytil ji za ramena a počastoval ji pohledem, v němž rozpoznala smutek. „Jednu válku máme za sebou a ta další co nevidět vypukne. Bude zlá, dej na má slova. Ať se stane cokoli, nesmíš bojovat! Slib mi to, Elizabeto!“
   Ani nečekal na odpověď. Pevně ji objal, nikdy předtím nic takového neudělal. Byla tím zmatená. Dávno byl pryč ten malý kluk, ze kterého si dělávala živý terč a Švýcarsko ho pak musel odnášet na zádech domů. Pryč byly časy, kdy všichni byli bezstarostnými dětmi.
   Podívala se na nebe a v očích se jí zaleskly slzy. „Omlouvám se, že jsem nedokázala dodržet slib, který jsem ti dala. Ale… do toho všeho jsem byla zapletená už dávno.“ Otřela si rukou oči, příliš to nepomohlo. Nevadí. Nechala slané kapky proudit. Bude lépe. Musí doufat.